Česká armáda na scestí

Včera jsem v televizi shlédl pořad Míši Jílkové s představiteli armády na téma znovuzavedení branné povinnosti a nestačil se divit tomu, co tam pánové Marhoul, Stropnický a Šedivý předváděli. Místo korektních odpovědí na konkrétní dotazy, tazatele odkazovali do minulého století, zaštiťovali se vlastenectvím, lidskými vlastnostmi a závazky, které vyplývají z našeho členství v alianci NATO. Zmínění představitelé národu sdělili, že armáda potřebuje mít povinně odvedené brance a vytvářet z nich aktivní zálohy, protože jsme čímsi ohroženi. Neuvedli však, kdo ohrožení identifikoval, v čem konkrétně ohrožení spatřují a jakých symptomů hrozeb si máme všímat…

Když ČR od roku 1997 do 12.3. 1999 vstupovala do NATO, bylo to, kromě výhod kolektivní, a tedy účinnější ochrany naší země v případě napadení, argumentováno i výraznými úsporami provozních nákladů u profesionální armády. Z těchto důvodů byla zrušena drahá základní vojenská služba, spočívající v povinnosti výcviku a služby branců v armádě. S tímto rušením souvisela likvidace nepotřebné výzbroje a výstroje, včetně infrastruktury, budov, sítí, a podobně.

Dnes, patnáct let po vstupu ČR do NATO, v době zadlužení, nezaměstnanosti a nevýkonné ekonomiky, je z důvodu údajného „ohrožení“ všechno jinak a naši armádní představitelé najednou „zjišťují“, že členství v NATO, které mělo zajistit naši kolektivní ochranu, naši bezpečnost v dohodnutých parametrech nezajistí. „Objevují“, že na základě členství v NATO vybudovaná profesionální armáda nestačí a údajně musíme znovu obnovit to, co se kvůli vstupu do NATO ukázalo nepotřebným, abychom tak, slovy herce a ministra obrany pana Stropnického, splnili své „závazky“ vůči NATO. Naše armáda s třiceti bojeschopnými tanky, několika pronajatými letadly a Pandury je ve stavu, kdy si profesionální vojáci z povolání musejí výstroj dokupovat v soukromých „army shopech“ aby měli v čem chodit, ale prostředky na vybavení a výcvik několika desítek tisíc branců prý najde.

Ve zmíněném pořadu pan Stropnický podpořil znovuzavedení základní vojenské služby historickým příkladem vzniku našich vojenských jednotek v roce 1914, díky nimž později vzniklo samostatné Československo. Chtěl nám tím říci, že stejně jako se tehdy Československo díky armádě vymanilo z područí Rakouska-Uherska, vymaníme se díky znovuzavedení povinné vojenské služby z područí NATO a EU?

Romantický příznivec military, režisér Marhoul, v souvislosti s povinným odvodem branců, kromě povinností a závazků vyplývajících z členství v NATO, zmínil nutnost vlastenectví a boje za svobodu a demokracii.Dále pan Marhoul s výrazem hrdinného vlastence, jemuž v náručí běžně umírají kluci, zasažení kulometnou dávkou při misijních akcích uvedl, že díky závazkům k NATO se naše státní hranice rozšířila až do oblastí zahraničních misí v nečlenských zemích NATO.

Tímto příznivec vojenských kamufláží pan Marhoul mimo jiné nepřímo konstatoval, že vlastenecké činy lze konat v zahraničí, aniž by to vlast jakkoliv pocítila, „preventivně“. Zničit ty, co nás mohou ohrozit dříve, než ohrozí naši zemi. Je to stejné, jako kdybychom předem zlikvidovali někoho, kdo nás sice přímo neohrožuje, ale údajně ohrožuje někoho jiného někde jinde, protože by tím také mohl ohrozit nás. Dává to smysl? Co na takovýto „preventivní přístup“ říká mezinárodní právo? Mrazí mě při pomyšlení, že by se měl tento „preventivní“ přístup rozšířit mezi lidmi.

Kdo si přečte Severoatlantickou smlouvu, například zde, http://www.mocr.army.cz/nato/dokumenty/dulezite-dokumenty-2411/ zjistí, že Severoatlantická aliance ve svých článcích nic nehovoří o ohrožení, ale o kolektivní pomoci při obraně proti ozbrojenému útoku na některou z členských zemí NATO. Z tohoto důvodu se nabízejí otázky, zda jsou čeští „vlastenci“, „bojující“ v cizí zemi mimo prostor NATO vlastenci, hájící českou svobodu a demokracii. Pro zájemce o letmé srovnání, ve kterých členských zemích NATO jsou mise, zde odkazuji na členské státy NATO http://www.natoaktual.cz/clenske-staty-nato-0af-/na_zpravy.aspx?y=na_summit/clenskestatynato.htm, a zde na přehled vlastních misí  http://www.natoaktual.cz/mise-main-cb1-/na_zpravy.aspx?y=na_zpravy/mise_main.htm. 

Z dostupných materiálů lze laicky konstatovat, že se většina misí NATO koná v rozporu s původním posláním NATO, avšak s požehnáním Rady bezpečnosti OSN, organizace, kterou si sami založili ti, kteří světové konflikty vyvolávají. Jen pro zajímavost, pozemek pro sídlo OSN v New Yorku věnovala rodina Rockefellerů. Ti co konflikty vyvolávají, si OSN vytvořili jako náhradu za, v očích světové veřejnosti zdiskreditovanou, Společnost (Ligu) národů. Mimochodem, byly to zkušenosti a profesionalita bývalých nacistů, které „velmoc“ po druhé světové válce využila k podpoře akcí NATO, když tato organizace prováděla své špinavé akce v regionech arabského a islámského světa, v Indonésii, na Blízkém východě, v severní Africe, včetně teroristických útoků v sedmdesátých letech v Evropě.

Mluví-li někdo o vlastenectví, měl by rozlišovat skutečnou vlasteneckou službu své vlasti a službu cizím zájmům. Pokud má naše vlast uzavřeny takové smlouvy, že se za službu vlasti a vlastenectví považuje vojenská mise někde v Afghánistánu, v nečlenské zemi NATO, nevyhnutelně se nabízí otázky. Pro koho a za co máme nasazovat své životy? Je to naše vlast? Máme ještě nějakou vlast, nebo jen závazky a povinnosti vůči „velmoci“? Jsme v takovéto situaci doopravdy svobodnou zemí, musíme-li bojovat za svobodu kdesi venku? Jsme skutečně demokratickou zemí, když si občané účast na zahraničních misích nemohou odhlasovat, když si nemohou dobrovolně zvolit, zda a za co chtějí položit své životy?

Vlastenectví musí člověk cítit, nedá se diktovat zákonem. Když na naši zemi zaútočí Američan nebo Rus, vezmu zbraň a postavím se mu. To je vlastenectví, ale ještě se nejedná o boj za svobodu a demokracii, stále mám svobodnou volbu rozhodování a nejsem v zajetí. Napadne-li naši zemi nepřítel, budou-li vražděni naše ženy a děti, nebudu tomu nečinně přihlížet, neuteču, půjdu a budu proti němu bojovat s nasazením vlastního života, protože jsem tak přísahal. Rozhodně však nepůjdu podporovat vraždění civilistů, nebo nějakých „nešťastných rebelů“ do kýmsi záměrně rozpoutaných konfliktů v jiných, nečlenských zemích NATO jenom proto, že nějaká „velmoc“ dostala „chuť“ na její bohatství, nebo má její rozvrat posloužit jejím kořistnickým a mocenským zájmům…

Kdo tu ve skutečnosti ohrožuje mír? Ten kdo chce o bezpečnosti v klidu jednat nebo ten, kdo legitimujíc se svobodou a demokracií řinčí zbraněmi, všechny varuje před údajnými hrozbami, rozpoutává válečné konflikty a vyzývá ke zbrojení? Bože ochraňuj českou armádu…