Od pádu komunismu k evropské „pussykracii“

V roce 2012 v médiích proběhla řada debat a informací o tom, zda měl nebo neměl skončit Mayský kalendář a možná jsme si ani nevšimli, co všechno se od té doby začalo měnit a profilovat. Změny lze pozorovat i v hodnotách, orientaci a postojích většiny zemí EU, jíž jsme členem. Od podpory tradičních evropských hodnot, jakými jsou mír, láska, křesťanství, sjednocení, úplné rodiny, lidská slušnost a morálka, se s EU obracíme k aktivní či pasivní podpoře homosexualismu, sexuální deviace, perverzností, brutálního násilí, Satanismu, terorismu, neonacismu a válek…

Místo spojování lidí společně s EU podporujeme rozdělování společnosti, preferujeme silná slova, sankce a válečné akce před dialogem. V zemích EU vítězí majetek a moc nad slušností a lidskostí. Tvořivou spolupráci vytěsňuje nelítostný boj o místo, zdroje a vlastní životy. Oficiální česká, západem značně ovlivněná a tedy nesvobodná média, stejně jako tehdy komunistická, cíleně štvou proti vlastnímu i cizímu národu, v diskuzích čtenářů se stále častěji profiluje slepý fanatismus, příslušnost k té "správné" straně, osočování, fízlování, kádrování, udávání kdo co kde napsal, kdo dal čemu „like“. "Pravdou" v EU není to, co se na evropském kontinentě skutečně událo, ale co řekne představitel „velmoci“ za oceánem, případně nějaký její poskok z NATO.

Sotva v zemích EU skončilo uctívání z „velmoci“ importovaného Satanismu formou "Helloween párty", už náš předvánoční trh zaplavují na první pohled "roztomilé" panenky „monster“, které představují negativní postavy z hororových filmů, upíry, kostlivce, zombie a další nečisté figury. Spousta českých holčiček si tak po Štědrém dnu bude, nic netušíc, hrou přivykat na zlo záměrně importované „velmocí“, jejich myšlení bude podprahově programováno Satanskou symbolikou „vystajlovaných“ panenek.

Po listopadu 1989 by málokoho z nás napadlo, že to budou právě deviantní ruské psychopatky, které pětadvacet let od pádu komunismu představují "příkladný disent" v boji za svobodu a demokracii. Představitelé zemí EU a jejich přisluhovačská média jim věnují pozornost, tleskají, udílejí ceny, paradoxně i jménem toho, který na mravy, lidskost a vyšší principy dbal - totiž jménem našeho bývalého prezidenta, absurdního dramatika pana Václava Havla.

Některé představitelky moci naší "demokratické zemičky", která vrhá do vězení své občany jen za to, že fixem namalují politikovi na plakátek „roztomilá tykadélka“, se pokrytecky zastávají ruských "pussy porno disidentek", které veřejně prezentují to nejhorší, co v nich je. Možná si naše političky, vedené snahou "vykázat činnost“, ani neuvědomují, že svými hloupými výroky o „nepřiměřenosti trestu, kterážto svědčí o politickém věznění“, nastavují dvojí metr veřejnému mínění, který společnost rozděluje. Dlouhodobě rozdělená společnost pak vede k občanským nepokojům a válce.

Ve vedení naší země není mnoho těch, kteří nejsou slepí a lhostejní k devastaci čistých lidských hodnot. Jedním z nich je pan prezident Miloš Zeman, který se nebojí veřejně říkat věci tak jak jsou (i když někdy dost neomaleně a bez noblesy). Za "troufalost" říkat věci tak jak jsou, se stejně jako v Rusku proti Vladimíru Putinovi, i u nás proti Miloši Zemanovi a Václavu Klausovi okamžitě zvedla vlna odporu, protože si dovolili říci něco, co si negativní síly západu nepřejí. Putin se Zemanem totiž nepatří mezi lídry států, doporučenými „velmocí“, nenechají se ovládat.

25 let demokracie v ČR uplynulo jako voda a nabízí se otázka: „Čeho jsme po listopadu 1989 skutečně dosáhli?“ Nebývalého úpadku mravů, vystřídání vlády jedné strany vládami peněz, korupce a lidské bezohlednosti. Někteří se mají materiálně lépe a jiní jedí z popelnic, včetně mladých žen a jejich dětí, aby neumřeli hlady. Zdravotně degenerujeme, máme programově potlačeny pozitivní tvůrčí schopnosti, jsme zadlužení a závislí na západních mocnostech. 

Z tradičního partnera, který za naše osvobození od fašismu položil své životy, jsme udělali svého úhlavního nepřítele. Naše rodná zem patří bankám „velmoci“ a je natolik svázaná mezinárodními smlouvami, že se nemůže ani nadechnout, natož svobodně vyslovit svůj názor na dění ve světě. Pokud jej i přes politické ovlivňování „velmocí“ některý náš politik vysloví, je za to od ní pokárán a trestán mediálním lynčem. 

Svobodu cestování jsme zaplatili ztrátou svobody soukromí. Svá čistá svědomí jsme vyměnili za touhu vyniknout nad ostatními za každou cenu. Naše děti nemají dostatek lásky, když jsme je, jako oběť svobodě, demokracii a maximalizaci pomíjivých materiálních užitků, „odevzdali“ obrazovkám elektronických přístrojů a cizím lidem. Za možnost výběru z mnoha, většinou nekvalitních produktů, platíme zvýšenými výdaji a poškozeným zdravím. Svoboda slova již neznamená věznění, ale ztrátu prostředků k obživě z důvodu nemožnosti udržet a nalézt zaměstnání za politické názory, kritizující kapitalistickou nenažranost.

Uhnízdila se nám tu TOP partička drzých spratků, co si sobecky myslí, že jsou něco více než ostatní - ideově, schopnostmi a dost možná i rasově... Jen chvilku byla tato nemravná partička ve vládě a zkolabovaly nám sociální systém i zdravotnictví. Z důchodců, zdravotně postižených a nezaměstnaných vytvořili „obtížný hmyz“, který bylo potřebné „deratizovat“. Buďme k jejich politice ostražití …

Napadlo by někoho z nás, že po pětadvaceti letech budování naší demokracie budou evropské hodnoty, ke kterým se hrdě hlásíme, nastavovány i ruským "pussy punkem"? K oslavě pětadvaceti let od pádu komunismu přeji našemu lidu a ostatním národům mír, lásku, spolupráci, kreativitu a duchovní rozvoj, … přeji lidskost. Doba útočení, zloby, závisti a zášti končí. Pokusme se být v Evropě alespoň v něčem mezi prvními, změňme se, místo vzájemného útočení zkusme spolupracovat, mít se trochu rádi, naslouchejme si, věcně diskutujme, buďme si vzájemně prospěšní, buďme na sebe hodní… 

Konec Mayského kalendáře neznamená katastrofu, ale skvělou příležitost pro naši svobodnou volbu „na křižovatce“ našich osudů. Ještě je čas změnit věci k lepšímu, i když už jej mnoho nezbývá. Nebojme se být skutečně svobodní a stateční, nebojme se dělat to, co sami skutečně vnitřně cítíme, ignorujme silami zla vnucené programy materiálního uvažování, staňme se lidmi s vlastní vůlí a odmítněme být naprogramovanými „bioroboty“, sloužícími imperiálním cílům – „ať tvá ztracená vláda věcí tvých zpět se k tobě navrátí, lide navrátí“...