Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Kde jsou národní hrdost a vlastenectví?

Patrně v souvislosti s kyjevským ultranacionalismem a se svátkem svatého Václava jsem v poslední době zaznamenal intenzivní vzdechy a nářky některých politiků, „umělců“ a církevních prelátů o nedostatku české národní hrdosti, vlastenectví a křesťanství. Co to ale je, národní hrdost, vlastenectví a křesťanství? Má naše, povětšinou konzumně nastavená ustrašená generace, žijící v úvěrovém finančním otroctví, vytvořeny předpoklady k tomu, aby se cítila vlastenecky?  

Co je to národní hrdost a vlastenectví? Jde jen o další nástroje k ovládání vědomí davu, když nenaplněná hesla o demokracii a svobodě ztrácejí svoji sílu? Lze si představit firemní hrdost zaměstnanců v případech, kdy se o ně firma stará, kolektiv je naladěn na stejné vlně a táhne za jeden provaz, kdy se motivovaní zaměstnanci svým dílem podílejí na úspěchu celé firmy. Těžko si však lze představit hrdost občanů na stát, ve kterém je dovoleno beztrestně krást, plivat spravedlnosti do obličeje, platit pracujícím mzdu, ze které nelze vyžít a nezaměstnaným nadávat do neschopných „socek“.

Lze po lidech požadovat, aby byli hrdí na stát, pro který jsou cizí zájmy přednější než zájmy vlastních občanů, který je zadlužen a podporuje lichvu? Můžeme si občas zavzpomínat na naše významné kulturní a politické osobnosti. Ale které to vlastně byly, a jsou legendy o nich pravdivé, když na příkladu Ukrajiny můžeme v přímém přenosu sledovat, jak se dějiny účelově vyrábějí na politickou objednávku a negují se fakta?

Co dnes představuje naše vlast? Vytěžené lesy, pole s plodinami, které nejsou k jídlu, dovážené ovoce a zelenina, zdraví škodlivé výrobky, velká špinavá šedivá města plná nebezpečného smogu, prachu a betonových monster? Lze vlastí nazvat hojnou penetraci příměstských sídlišť z nevzhledných domů s kýčovitě střiženými trávníky, které jsou obehnané vysokými ploty, mnohdy neprůhlednými? Jsou naší vlastí přecpané cesty plné vystresovaných spěchajících lidí a mrtvých zvířat? Lze mít úctu k zemi plné agresivity, hulvátství, špíny, odpadků a elektrosmogu?

Je možné mít lásku k zemi, kde většina lidí žije v permanentním strachu před ztrátou zaměstnání, z podvodů, násilí a z chudoby ve stáří? Existuje u nás ještě někde místo, kde by nebyl vidět ani slyšet dopad lidské činnosti, kde by se dalo v klidu rozjímat? Odkud se berou vášnivé emoce malých „čecháčků“, jejichž malost občas „vyřeší“ úspěchy českých sportovců? Je možné milovat zemi, jejíž politici se postarali o to, aby nosila davy spěchajících, individualizovaných, ustaraných a soupeřivých lidí?

O čem básníci píší své verše? Jaké barvy rozpoznávají malíři? Kde jsou umělci tvořivého ducha? Naplňuje nás dnešní umění hlubokým vnitřním prožitkem, nebo jsme z něj udělali nástroj mainstreamové propagandy? Čím nás obohacuje a rozvíjí umění, ve kterém hluboké vnitřní pocity nahrazují pocity uspokojení našeho Ega, prahnoucím po tom, být na straně těch správných intelektuálních TOP, kteří musí být COOL, IN a nebýt jako ty lenivé neschopné a neúspěšné „socky“? Které důvody nás nutí k potlačování opravdových vnitřních pocitů a k jejich vytěsňování účelovou, ideologicky laděnou povrchní šmírou?

Jak lze inklinovat ke křesťanství v podání římskokatolické církve, jejíž jazyk je mnohdy falešný, manipulativní, a která místo skutečně nezištné služby Bohu, slouží mocným, kteří pozemské zlo, za vědomého i nevědomého přispění lidí vytvářejí? Jak si nějaká církevní instituce může osobovat právo na ten jediný a správný výklad cesty k Bohu? Co to je za život, nechat se dobrovolně strašit peklem a žít v hrůze ze spáchání hříchu? Zamyslel se někdo nad příčinnými souvislostmi mezi životem v trvalém strachu a vznikem chorob, mnohdy smrtelných? Smyslem křesťanství není nabádat, strašit, získávat lidi do svých řad a obracet je na víru. Původním smyslem křesťanství je nezištné konání dobra, láska a předávání původních, nezkreslených znalostí, tak jak to probíhalo i za života Ježíše.  

Někteří politici, „umělci“ a preláti nám vyčítají, že nemáme národní hrdost a vlastenectví. Že nám chybí smysl pro křesťanství, že nechodíme do kostela. Sami nám však zapomněli vysvětlit a svými skutky názorně dlouhodobě předvádět co to znamená, aby je národ v jejich bohulibé činnosti mohl následovat. Místo toho nám předvádějí soupeření, boj o získání moci, vlivu a materiálních statků, a ještě v sobě mají pořádnou dávku cynismu (nebo ztrátu kontaktu s realitou) k našemu obviňování, že málo chodíme k volbám, volíme nesprávné strany, chceme návrat komunismu, ruskou okupaci, že nemáme národní hrdost a vlastenectví. To vše s naší bezbřehou tolerancí a finančním přispěním.

Už nám mnoho času nezbývá. Nebojme se vyjít ze stínů svých marností, nastavme politikům, nenažrancům a církevním prelátům zrcadlo, připomeňme jim původní smysl křesťanství a lidské hodnoty, pro které dokážeme obětovat i své životy. Řekněme jim, že jejich odulé obličeje, plná panděra a nehorázné majetky nejsou tím, co by v nás národní hrdost, vlastenectví a křesťanství evokovalo …  

Autor: Josef Votípka | pondělí 29.9.2014 13:18 | karma článku: 33,57 | přečteno: 1990x
  • Další články autora
  • Počet článků 0
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 0x
Vystudovaný ekonom, rodič, snažím se zabývat podstatným.

Seznam rubrik