Ideologická destrukce pokračuje

Je tu léto se vším všudy a hlavní česká média se svojí ideologickou destrukcí českého národa neustávají. Bez ohledu na prázdninový čas nás několikrát denně masírují nadiktovanou propagandou o strašlivých hrůzách komunismu, o spravedlivém boji USA za světovou demokracii a o řádění imperialistického diktátora Putina na Ukrajině. K pohodovému prázdninovému čtení, které k létu patří, jsme zároveň vydatně penetrováni i negativními informacemi. A tak se můžeme dozvědět, že Olga Sommerová svým dalším dokumentárním filmem bije na poplach, že "tenistohokejista" Jaroslav Drobný musel před hrůzami komunismu emigrovat, že Věra Čáslavská kamsi hrdinsky zabodla pohled a že Martě Kubišové sice zlí komunisté zakázali zpívat, ale nezlomilo jí to. 

Věčné „komunistobijky“ Sommerová, Čáslavská a Kubišová nás i v létě skrze naše hlavní média straší a bojují proti komunistické totalitě, která u nás nikdy nebyla. Nebyl tu ani komunismus, ani diktátorský režim, ale socialismus. Jmenované dámy samy svým příkladem vyvracejí vlastní argumenty, že se tu nemohlo svobodně studovat, zpívat a sportovat, když se všechny "udělaly" právě v tolik kritizovaném socialismu.

Olga Sommerová v 70. letech pracovala jako redaktorka komunistické Československé televize a v 80. letech jako režisérka komunistického Krátkého filmu Praha. Sommerová dnes říká, že svým dalším dokumentem "Magický hlas rebelky" bije na poplach proti komunismu. Chce na příběhu Marty Kubišové ukázat na hnusný zločinný režim a ptá se, proč tolik lidí zapomíná, co to bylo za hrůzu, lež a nespravedlnost. O lžích ví Sommerová své, když v roce 2012 veřejně prohlásila, že politiku dělat nebude, že by nemohla říkat pravdu (http://zena.centrum.cz/volny-cas/clanek.phtml?id=745328), a už v únoru 2014 kandidovala za Bursíkův LES a stala se 1. místopředsedkyní. Čáslavská sice podepsala Dva tisíce slov, ale v roce 1974 mohla vystudovat vysokou školu na Karlově Univerzitě a do roku 1981 vykonávat trenérskou činnost v Mexiku. To vše našim dámám dovolili právě ti zlí kritizovaní komunisté.

Kubišová to měla horší, ředitel Pragokoncertu Hrabal ji, možná z důvodů, které ví jen on a/nebo ona sama, křivě obvinil z pornografie a dostala zákaz oficiální umělecké tvorby. Neckář s Vondráčkovou zákaz nedostali, ani Karel Gott za svoji píseň Hej páni konšelé z roku 1969, i když se texty písní a popularitou těchto interpretů od Kubišové nijak neodlišují.

Co pamatuji, tak v té době šlo národem podobných „zaručených skazek“ několik. „Pilarka“ s „Matuškou“ a jejich slavné „piss z balkónu“ za zpěvu písně „a cáká a cáká…“, Chladil se Simonovou, porno Zagorová, Vondráčková, Kořínková, Veškrnová, později Rolincová a Gott, Bartošová, kromě fotografií kolovaly i filmové pásy. Vše podvržené, a pokud to také šířila StB, nechápu benefit. Otázkou tedy zůstává, proč si komunisté k údajnému umlčení z politických důvodů vybrali právě Kubišovou a zda to celé není jen jedna z dnes tolik populárních konspiračních teorií za účelem ideově správného vidění dějin.

To, že Čáslavská kdesi v cizině zabodla pohled a zhrzená Kubišová se nemohla oficiálně umělecky prezentovat, neznamená, že se tu většině lidí vedlo zle. Všechny citované dámy svých "úspěchů" dosáhly právě díky podpoře československého socialistického zřízení, v němž žily. V Africe by jim talent a píle nebyly nic platné. Které důvody nás vedou k zabývání se více než čtyřicet let starými událostmi a nekritizujeme a nežalujeme současný demokratický režim za to, že se z architektů, právníků a inženýrů bez jejich viny stávají podvyživení špinaví bezdomovci?

V porovnání s těmito chudáky žila Kubišová v roli „režimem placené uklízečky“ ještě dost slušně a propagandistické příběhy o chudince, která nemohla zpívat a musela se ohánět, aby uživila jedno dítě, těžko obstojí. Kolik z nás nemohlo a třeba i doživotně nemůže dělat to či ono z různých důvodů? Co dává tak velkou váhu právě aktuálním politickým potřebám, které zastíní realitu skutečně trpících?

Je dobré si uvědomit, že za všemi  dobrými nebo zlými skutky nestojí žádné zlé režimy, ale jenom lidé. Ti, co měli problém s režimy, měli problém hlavně sami se sebou, se zařazením do společnosti, s fungováním rodiny a partnerskými vztahy. Zdá se, že ti, co i po čtyřiceti letech mají stále problém s minulým režimem, straší s jeho návratem a bojují proti němu, nejsou úplně v pořádku, trpí jakousi nevyléčitelnou fóbií.

Dnes se lidem, kteří se nechtějí začlenit do nastaveného společenskému systému, říká nepřizpůsobiví. Chceme po těchto lidech, aby pracovali, ale nezaměstnáme je, jak by oni chtěli. Perzekuujeme je a zároveň živíme. Zavíráme je do vězení, ale nepřevychováme je. Pustíme je ven a oni se časem vrátí. Čím se na základě těchto znaků od dnešních nepřizpůsobivých odlišovali nepřizpůsobiví disidenti, chartisté a zhrzení umělci a intelektuálové z dob reálného socialismu?

Socialismus dělal něco pro lidi, doslova se jim snažil plánovat život, a chtěl za to malé daně. Byl křehký a existovaly síly, které jej chtěly rozložit, což se jim nakonec po roce 1989 podařilo. Z tohoto důvodu lze určitou prevenci rozpadu a ochranu tehdejšího socialistického zřízení pochopit. Špatná je forma, jakou se to v řadě případů dělo a ta vyvěrala ze špatných lidských vlastností, nikoliv ze systému jako takového.

Podezřelým a nepřítelem socialismu se mohl stát kdokoliv. Stačilo někoho naštvat, odmítnout požadovanou službu, stýkat se s nežádoucími osobami, vynášet informace, pomlouvat a krást. Byla to doba strachu ze státní bezpečnosti. Soudy soudily na základě nastavené politické linie a zadání. Dnešní, takzvané tržní hospodářství, nedělá pro lidi nic, každý se musí starat sám o sebe a daně se musejí platit velké. Strach ze státní bezpečnosti vystřídal strach o holou existenci, strach o život. Soudci dnes už ani nesoudí, oni jen automaticky cpou nové příběhy do staré judikatury.

Zamysleme se, k čemu a komu slouží ideologická destrukce lidí? K čemu je neustálé strašení obyvatel hrůzami komunismu a terorismu? Copak ve společnosti, ovládané penězi, mohou lidé, kteří jich nemají mnoho, sami kromě sebe něco změnit? Všechny války, hrůzy a nepokoje vždy vyvolává malá skupinka mocných z touhy ovládat druhé a většina obyvatel je v tom nevědomky, díky svému materiálnímu zaměření a nastaveným vzorcům chování, podporuje.

Vyvolávání a udržování pocitu strachu je jedním ze základních nástrojů manipulace a kde nezabírá církev, nastupují uměle vyvolané hrozby komunismu a terorismu. Vždy se najde několik ochotných známých jmen, která buď z neznalosti, a/nebo touhy zviditelnit se, k ideologické destrukci ochotně přispějí. A vždy se najde dost hlupáků, kteří se ideologicky destruovat nechají a ještě si to počtení a podívání dobrovolně platí.

Záleží jen na nás, zda se necháme ovládat záměrně šířenými negativními informacemi a dovolíme ničit naši schopnost přirozeně a intuitivně uvažovat, nebo si vybereme cestu svobody vlastního poznání a názoru. Přijde nám úplně normální a přirozené, že pokud člověk zažil nějaké hrůzy komunismu, o tom neustále, ochotně a rád i po několika desetiletích hovoří? Vážně stále věříme tomu, že si musíme cizí prožité hrůzy a s nimi spojené negativní myšlenky neustále připomínat, živit se jimi a předávat je dalším generacím, abychom zabránili jejich opakování? Není mnohem lepší informovat se o tom, co dobrého se nám dnes podařilo udělat pro druhé?